Jakkoliv smlouva nenaplňuje po formální stránce znaky platně uzavřeného nájemního vztahu, nelze s její neplatností restriktivně spojovat nemožnost uznat nájemcem fakticky vynaložené náklady za daňově účinné.
I s ohledem na formální nedostatky nájemní smlouvy a prohlášení obou stran, že se o faktický výkon práva nájmu nejednalo, může být na provedení stavebních úprav nahlíženo jako na nepeněžní formu nájemného a faktický výkon práva nájmu správcem daně aprobován.
Stěžovatel jako nájemce uzavřel v roce 2004 smlouvu na pronájem nemovité věci, kterou správce daně posoudil jako neplatnou, neboť v ní absentovalo ujednání o nájemném. Na základě této skutečnosti správce daně posoudil stěžovatelem v roce 2005 vynaložené výdaje na stavební úpravy, ke kterým se smlouvou zavázal, jako daňově neúčinné. Dle stěžovatele dotčená smlouva nebyla svým obsahem nájemní smlouvou, nicméně z ní vyplývala vůle stran předat nemovitou věc stěžovateli za účelem provedení stavebních úprav a následného jejího užívání stěžovatelem k jeho podnikatelské činnosti.
NSS uvedl, že jakkoli je nutno přisvědčit hodnocení správce daně v tom, že smlouva jako nájemní po formální stránce neobstojí, nutno však na druhou stranu konstatovat, že správce daně neřešil otázku, jaké daňové dopady uvedená smlouva vyvolává v předmětném zdaňovacím období a jaké do budoucna. Stěžovatel provedl stavební úpravy na nemovitostech, které v době uzavření smlouvy nebyly způsobilé k užívání za účelem podnikání. Z uvedeného důvodu stěžovatel musel nemovitosti nejprve uvést do stavu způsobilého k užívání, k čemuž zřejmě i fakticky došlo. Teprve po provedení nezbytných stavebních úprav došlo k uzavření řádné nájemní smlouvy a následně došlo i k uzavření smlouvy podnájemní, ze které stěžovateli plynuly zdanitelné příjmy. Jakkoliv smlouva nenaplňuje po formální stránce znaky platně uzavřeného nájemního vztahu, nelze však s její neplatností sensu stricto spojovat nemožnost stěžovateli daňově uznat fakticky vynaložené náklady. Soud tedy nepřisvědčil tomu, že pokud stěžovatel neměl povinnost hradit nájemné, opravy provedl na své náklady, a pokud neměl s vlastníkem nemovitosti sjednáno žádné vypořádání vynaložených nákladů, nemohl takové náklady uplatnit jako daňově účinné. Ze zjištěného skutkového stavu bylo dle soudu možné naopak dovodit, že stěžovatelem mohly být naplněny podmínky daňové uznatelnosti dle § 24 odst. 1 ZDP, tj. stěžovatel výdaje skutečně vynaložil v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů.
Dále NSS konstatoval, že se správce daně omezil jen na zkoumání platnosti nájemní smlouvy a nezabýval se otázkou, co je opravou a co technickým zhodnocením, resp. časovým rozlišením nákladů. Soud také upozornil, že provedené stavební úpravy mohly představovat nepeněžní formu nájemného, tudíž správce daně mohl dospět i k závěru, že bez ohledu na formální nedostatky nájemní smlouvy a prohlášení obou stran (že investice nejsou nájemným), se o faktický výkon práva nájmu jednalo.
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: NE
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: 9 Afs 81/2010 – 180, 7 Afs 130/2009 – 200
Zákonná úprava: § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992., Sb., o daních z příjmů