Dospěl-li senát NSS při svém rozhodování k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí NSS, je povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Pakliže tak neučiní a ve věci sám rozhodne, uplatňuje státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal porušení práva na zákonného soudce, neboť dotčená věc (doměření daně bez provedení daňové kontroly), napadená kasační stížností, nebyla postoupena rozšířenému senátu, ačkoli si NSS byl vědom, že jeho relevantní judikatura týkající se možnosti doměřit daň bez provedení daňové kontroly je nejednotná.
Dle Ústavního soudu v dané věci však bylo nezbytné se otázkou, zda lze vůbec daň doměřit, aniž byla provedena daňová kontrola, tedy pouze na základě výsledků finanční revize (která je jen jedním z důkazů použitelných v daňovém řízení), zabývat prioritně. Pokud se tedy NSS de facto odmítl zabývat námitkami stěžovatele, který nesouhlasil s rozhodnutím městského soudu a finančních orgánů a tvrdil, že postup správce daně, který vyústil k vydání dodatečných platebních výměrů, neodpovídá zákonu, tedy námitkami, jež byly pro posouzení věci podstatné, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovateli je nutno přisvědčit i v tom, že Nejvyšší správní soud měl zvažovat, zda není třeba s ohledem na nejednotnou judikaturu, týkající se možnosti doměřit daň bez provedení daňové kontroly, věc předložit rozšířenému senátu. I když se NSS k této otázce v odůvodnění rozhodnutí výslovně nevyjádřil, ze skutečnosti, že věc projednal ve vztahu k ostatním námitkám obsaženým v kasační stížnosti, jejichž posouzení bylo racionální pouze za předpokladu, že neshledal nezákonným názor městského soudu, který se odlišuje od judikatury NSS, byl postup dle § 17 odst. 1 s. ř. s. namístě. V nálezu IV. ÚS 613/06 zaujal Ústavní soud stanovisko, dle něhož, dospěl-li senát NSS při svém rozhodování k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí NSS, je dle § 17 odst. 1 s. ř. s. povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Pakliže tak neučiní a ve věci sám rozhodne, uplatňuje státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce. Příkaz, dle kterého „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu; nerespektování zákona ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím NSS došlo v důsledku nedodržení shora uvedených principů k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce.
Doplňující informace:
Související rozsudky: 1 Afs 27/2009 – 98, IV. ÚS 613/06, III. ÚS 117/07, IV. ÚS 1882/07
Zákonná úprava: §17 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
II. ÚS 2747/08