Určujícím okamžikem pro úročení neoprávněně vymožené částky není vydání exekučního příkazu, kterým se znemožňuje daňovému subjektu nakládat s vymáhanou peněžní částkou, nýbrž teprve odepsání této částky z příslušného bankovního účtu daňového subjektu.
Správce daně vydal dne 9. 11. 1998 exekuční příkaz na přikázání pohledávky na účtech stěžovatele. Rozsudkem soudu bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného o odvolání proti citovanému exekučnímu příkazu a žalovaný následně exekuční příkaz zrušil. V žalobě stěžovatel mimo jiné namítal nesprávné stanovení období pro výpočet úroků z neoprávněně vymáhaných nedoplatků daně. Dle stěžovatele za počátek úročení měl být považován okamžik vydání exekučního příkazu, tzn. znemožnění mu nakládat s vymáhanou částkou, a nikoliv teprve okamžik odepsání peněžních prostředků z jeho bankovního účtu. Dle správce daně nelze úrok počítat ode dne zablokování peněžních prostředků na exekucí postiženém účtu, nýbrž teprve od okamžiku jejich odepsání z tohoto účtu, a že k ukončení výpočtu úroku došlo správně ke dni splatnosti doručených platebních výměrů, tzn. do 27. 3. 2001.
NSS nepotvrdil názor stěžovatele a uvedl, že je sice pravdou, že „zablokování“ peněžního účtu za určitých okolností představuje zásah do vlastnického práva, přičemž podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod k nucenému omezení vlastnického práva může dojít jen na základě zákona a za náhradu. V daném případě však i v době znemožnění dispozice stěžovatele s peněžními prostředky na bankovním účtu nadále docházelo k jejich úročení, takže stěžovatel na svém vlastnickém právu v tomto smyslu nebyl krácen. Naopak, pokud by byl přijat jeho výklad, bylo by nutno dospět k závěru, že stěžovateli by náležely jednak příslušné úroky hrazené bankou, tak (zpětně) rovněž úroky poskytované správcem daně. Tím by došlo k bezdůvodnému dvojímu úročení stejných peněžních prostředků. NSS proto považuje za správný právní názor, že počátek úročení neoprávněně vymožené částky se skutečně odvíjí až od okamžiku jejího odepsání z bankovního účtu stěžovatele. Zároveň však musí platit, že ze zásady minimalizace zásahů veřejné moci a jejich proporcionality (viz i § 2 odst. 2 ZSDP) plyne povinnost správce daně postupovat bez zbytečných průtahů, což prakticky znamená, že by v přímém rozporu s těmito zásadami např. bylo, pokud by bezdůvodně došlo k tzv. obstavení účtu daňového dlužníka bez neprodleného odepsání příslušné peněžní částky z něj.
Nad tento rámec proto také zdejší soud konstatuje, že shora uvedený závěr apriori neznamená, že daňovému dlužníkovi nemůže vzniknout škoda, způsobená nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem správce daně. Takováto škoda by se však posuzovala v jiném řízení, a to v režimu aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Tento zákon provádí čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Lze si proto představit, že v konkrétním případě daňový dlužník prokáže, že z důvodu nemožnosti dispozice s určitou peněžní částkou mu reálně vznikla škoda např. nemožností provést určitý podnikatelský záměr. To je nicméně věcí samostatného řízení, které by muselo proběhnout v rámci civilního a nikoliv správního soudnictví. Zbývá dodat, že i s touto možností citované ustanovení výslovně počítá, neboť hovoří o tom, že „v případě, že by skutečná přiznaná škoda, způsobená daňovému dlužníkovi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně, byla vyšší než úrok přiznaný podle tohoto ustanovení, přiznaný úrok se na úhradu skutečné škody započítává.“
Stěžovatel dále tvrdí, že nesouhlasí s proklamovaným okamžikem ukončení neoprávněného vymáhání daně, za který městský soud i žalovaný považovali 27. 3. 2001, kdy byly splatné platební výměry ze dne 17. 6. 1998, doručené dne 12. 3. 2001. K tomu NSS uvádí, že v projednávané věci správce daně nepochybil, když doručil předmětné platební výměry ještě předtím, než žalovaný výslovně zrušil předchozí exekuční příkaz. Takovýto postup nelze označit za nezákonný, a to zejména s ohledem na skutečnost, že se žalovaný řídil závazným právním názorem Městského soudu v Praze, podle něhož neměl jinou možnost než odvolání stěžovatele proti předmětnému exekučnímu příkazu vyhovět a zrušit jej právě z důvodu pochybení při předchozím doručování platebních výměrů.
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: 1/2008
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: NE
Zákonná úprava: §254 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád
2 Afs 61/2005 – 75