Vyjma závažných procesních vad nebo v situaci, kdy by správce daně zneužil pravidla stavení prekluzivní lhůty právě jen k tomu, aby docílil její přetržení, nemají jiné vady vliv na případné lhůty pro stanovení daně.
7 Afs 380/2020 – 30
Stěžovatel podal daňové přiznání, správce daně konstatoval, že se jedná o neúčinné podání z důvodu nedodržení formy a vyzval ho k podání daňového přiznání, což stěžovatel neučinil a správce daně stanovil daň z moci úřední. Odvolání bylo zamítnuto a správní soud rozhodl ve prospěch stěžovatele, že jím podané přiznání bylo učiněno řádně a bez vad.
Předmětem sporu byla otázka, zda výzva správce daně k podání přiznání a rozhodnutí o odvolání, mohly mít vliv na běh lhůty pro stanovení daně. Stěžovatel byl názoru, že dané úkony nemohly mít na běh lhůty vliv, neboť byly následně (tj. po jejich učinění) soudem označeny za nezákonné.
NSS v návaznosti na judikaturní závěry zopakoval, že i následně prohlášená nezákonnost úkonů orgánů finančních správy těmto v zásadě neodnímá jejich účinky na běh lhůty pro stanovení daně podle § 148 DŘ. Výjimkou jsou pak jen úkony toliko formální, účelově vydané čistě (nebo převážně) za účelem prodloužení lhůty pro stanovení daně. Nelze totiž věc hodnotit optikou následně vydaného rozhodnutí soudu a odnímat jednou učiněným úkonům (zde oznámení výzvy a doručení rozhodnutí o odvolání) jejich zákonné účinky.
3 Afs 407/2020 – 77
Stěžovatel napadl judikaturní závěry ohledně stavení běhu prekluzivní lhůty, konkrétně že procesní vady v prvoinstančním řízení nemají zpravidla vliv na případné lhůty pro stanovení daně (zde řádné neukončení daňové kontroly), což ilustroval na hypotetické situaci, kdy by správce daně pouze vydal platební výměr bez dalšího, aby způsobily účinky § 148 odst. 2 písm. b) DŘ, a teprve poté by provedl nalézací řízení, seznámil daňový subjekt s výsledky kontrolních zjištění a vyhotovil zprávu o daňové kontrole, s níž by daňový subjekt seznámil.
NSS uvedl, že v takovéto naznačené situaci by se zjevně musela uplatnit výjimka závažných procesních vad, resp. situace, kdy by daňové orgány zneužily uvedeného pravidla právě jen k tomu, aby docílily nového běhu prekluzivní lhůty, tudíž by tento hypotetický postup nemohl vést k prodloužení lhůty ke stanovení daně.
Obdobně NSS odmítl stěžovatelovu námitku, že prodloužení původní tříleté prekluzivní lhůty nemohlo nastat, pokud k řádnému ukončení daňové kontroly došlo až v období po jejím marném uplynutí. Dle soudu diskutované ustanovení § 148 odst. 2 písm. b) DŘ však okamžik prodloužení této lhůty jednoznačně váže na oznámení rozhodnutí o stanovení daně, nikoli na okamžik, kdy v odvolacím řízení byla případná dřívější procesní vada zhojena.
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: NE
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: 7 Afs 156/2016 – 59 / 2 Afs 239/2017 – 29, 7 Afs 68/2017 – 36, 2 Afs 239/2017 – 29
Zákonná úprava: § 148 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád