Stěžovatelka podala ústavní stížnosti vůči rozsudku NSS, kterým byl zrušen předchozí rozsudek Městského soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Ústavní stížnosti byla podána jak vůči novému rozsudku Městského soudu, tak vůči rozsudku NSS. Dle názoru NSS nemohla stěžovatelka podat ústavní stížnost vůči rozsudku NSS, neboť
– za prvé se jednalo o nepřípustnou stížnost, jelikož v případě zrušovacího rozsudku NSS se nejednalo o konečné rozhodnutí ve věci, a
– za druhé stížnost byla podána opožděně, tj. po uplynutí šedesátidenní lhůty od doručení rozsudku NSS (stížnost byla podána až poté, co Městský soud vydal nové rozhodnutí).
Ústavní soud se s argumentací NSS neztotožnil. K prvému bodu ÚS uvedl, že „ochrany“ před kasačním zásahem ze strany ÚS nepožívají rušící kasační rozhodnutí navždy, resp. za každých okolností, nýbrž v zásadě pouze do okamžiku, než řízení v konkrétní věci skončí, v posuzované věci pro stěžovatelku napadeným rozsudkem Městského soudu. Dle ÚS jakmile řízení v určité věci skončí, existuje kasační rozhodnutí jako nedílná součást uzavřeného rozhodovacího procesu, který může být, navrhne-li to stěžovatel, v celé své šíři přezkoumán na pozadí referenčních kritérií ústavnosti.
V rámci posouzení problematiky uvedené pod druhým bodem ÚS odmítl výklad NSS, jenž by dle ÚS vyústil v odepření spravedlnosti, neboť nemůže-li účastník řízení napadnout kasační rozhodnutí soudu v době, kdy řízení jako celek ještě neskončilo, byla by ústavní stížnost po jeho skončení sice již přípustná, avšak současně také už opožděná, což je z hlediska obsahu práva na spravedlivý proces nepřijatelné. Obecně přitom platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována i proti časově vzdálenějším rozhodnutím, jestliže instančně předcházela konečnému pravomocnému rozhodnutí, od jehož doručení se lhůta pro podání ústavní stížnosti odvíjí.
II.ÚS 2429/12