DAŇOVÁ JUDIKATURA

NSS posuzoval právní otázku určení počátku běhu šestiměsíční prekluzivní lhůty v případě zániku povinnosti uhradit pokutu za nepodání kontrolního hlášení.

Stěžovatelka požádala o vydání rozhodnutí o přiznání osvobození z licenčních poplatků podle § 38nb ZDP za roky 2014 až 2018. Správce daně shledal, že žádost za roky 2014 až 2016 byla podána opožděně (po uplynutí dvouleté lhůty stanovené v čl. 1 odst. 15 věty čtvrté směrnice 2003/49/ES o zdanění úroků a licenčních poplatků). Stěžovatelka nesouhlasila s aplikací přímého účinku uvedeného ustanovení směrnice.

Nejvyšší správní soud se vyjádřil k otázce, zda v jednom zdaňovacím období plyne jen jedna lhůta ke stanovení daně pro daň jako celek, nebo zda mohou k jednotlivým zdanitelným plněním plynout lhůty různé.

Soudní dvůr uzavřel, že vedlejší plnění se stává samostatným plněním, pokud v místě a čase absentuje hlavní plnění. Tento racionální závěr nabádá k iracionálním závěrům, které se Soudní dvůr určitě pokusí  v budoucnu přesvědčivě interpretovat.

Soudní dvůr posuzoval otázku, zda založení nové společnosti a převzetí činnosti stávající společnosti, učiněné s cílem umožnit stávající společnosti nebýt plátcem DPH z důvodu nepřekročení zákonného obratu pro povinnou registraci, představuje zneužití práva.

Rozšířenému senátu NSS byla předložena otázka stran vyjasnění, co se rozumí materiálním doručením v případě nedodržení zákonných pravidel pro doručování, tedy v situaci, kdy je doručeno přímo daňovému subjektu namísto jeho zástupci.

NSS se rozhodl položit SDEU předběžnou otázku, zda nemocnice vynakládající náklady na minimální technické a věcné vybavení dle jí uložených zákonných požadavků, jejichž naplnění je podmínkou pro poskytování (osvobozených) zdravotních služeb, má nárok na krácený odpočet u těchto vstupů

Nejvyšší správní soud publikoval rozsudek sbližující stávající dvě linie v rozhodování ve věci zákazu anatocismu. NSS s odkazem na nález Ústavního soudu shledal, že anatocismus je striktně zakázán pouze ve vztahu k daňovému subjektu.

Nejvyšší správní soud provedl na základě kasační stížnosti podané správcem daně posouzení, zda zákonná úroková sazba u úroku z nadměrného odpočtu dle § 254a DŘ (repo sazba zvýšená o 2 procentní body) odpovídala unijní úpravě založené rozsudkem SDEU ve věcech C – 13/18 a C – 126/18 Sole-Mizo.

Druhý senát NSS se rozhodl předložit SDEU předběžnou otázku týkající se správní praxe, dle níž je vůči příjemci zdanitelného plnění uplatňováno ručení za nezaplacenou DPH dodavatelem a zároveň mu je odpírán nárok na odpočet této daně z důvodu zapojení do daňového podvodu. NSS požaduje vyjasnění, zda uvedený postup je v souladu s čl. 205 DPH směrnice (jehož obsahem je možnost zavedení solidárního ručení), ve spojení se zásadou proporcionality.