DAŇOVÁ JUDIKATURA

NSS se vyjádřil k otázce, zda pro účely prominutí daně (jejího příslušenství) lze splnění kritérií „spolehlivosti“ posuzovat vůči bývalému jednateli žadatele.

Generální advokát zveřejnil stanovisko, jehož závěr se shoduje s výkladem tuzemského ZDPH. Věc se týkala určení místa poskytnutí služby osobě povinné k dani poskytovatelem se sídlem mimo EU, kdy daná služba je osobou povinnou k dani využita pro účely výkonu její neekonomické činnosti. Věc navazovala na starší rozsudek C – 155/94 Wellcome Trust, ve kterém byl učiněn závěr, že činnost spočívající v nákupu a prodeji cenných papírů správcem v rámci správy majetku nepředstavuje ekonomickou činnost.

Rozšířený senát NSS se vyjádřil k postupu odvolacího orgánu v rámci provádění dokazování, konkrétně k otázce, v jakém rozsahu je odvolací orgán povinen seznámit daňový subjekt s informacemi a úvahami, z nichž ve svém rozhodnutí vychází.

Soudní dvůr EU vynesl rozsudek zabývající se otázkou, zda lze věřiteli odmítnout nárok na provedení opravy základu daně toliko na základě skutečnosti, že opomenul přihlásit pohledávku do insolvenční řízení.

Nejvyšší správní soud posuzoval otázku, zda v případě prodeje pozemku, jenž nesplňuje pětiletý časový test pro osvobození, lze podrobit zdanění i stavbu, která se změnou civilní právní úpravy stala součástí pozemku (superficies solo cedit).

Soudní dvůr EU se vyjádřil k otázce položené NSS, zda a za jakých podmínek lze vracet nespornou část nárokovaného nadměrného odpočtu DPH. Soud se v odůvodnění zejména zabýval otázkou, co se rozumí nespornou částí nadměrného odpočtu a za jakých podmínek ji je správce daně povinen vracet.

NSS posuzoval otázku, zda osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí, jenž je použitelné na převod nových staveb, lze vztáhnout toliko na zastavěný pozemek, na kterém se nachází novostavba rodinného domu, nebo i na pozemek převáděný spolu se zastavěným pozemkem, a který s tímto zastavěným pozemkem tvoří jeden funkční celek (dům se zahradou).

SDEU poskytl odpověď Krajskému soudu v Praze, který se ho dotázal, zda může za využití zásady in dubio mitius použít tu výkladovou variantu, která je pro osobu povinnou k dani nejpříznivější, a to i poté, co Soudní dvůr případně rozhodne, že takový výklad je neslučitelný s unijním právem.

Nejvyšší správní soud posuzoval otázku, komu vzniká povinnost přiznat daň z dovezeného zboží, konkrétně zda jeho vlastníkovi nebo osobě podávající celní prohlášení (deklarantovi). NSS učinil závěr, že osobou, na jejíž účet je zboží při dovozu propuštěno do volného oběhu, a které tedy vzniká povinnost přiznat daň, je osoba podávající celní prohlášení, resp. jejímž jménem je prohlášení podáno, kdy vlastnické právo k dovezenému zboží je v daném ohledu nerozhodné.

V březnu publikoval generální advokát stanovisko k otázce, jak stanovit výši daně v případě, kdy je velmi obtížně určit, jaký podíl ze služeb  se vztahuje k činnosti osvobozené a jaký k činnosti zdanitelné. Na rozsáhlém textu stanoviska lze mimo jiné demonstrovat variabilitu zdrojových judikatorních postulátů a z nich plynoucích východisek pro danou věc, jež činí z daňové materie vskutku alchymistický rituál.