Unijní právo brání tomu, aby vnitrostátní soud v situaci, kdy ustanovení vnitrostátního práva, jímž bylo provedeno ustanovení DPH směrnice, dovoluje více výkladových variant, použil na základě zásady in dubio mitius výklad, který je pro osobu povinnou k dani nejpříznivější, a to poté, co Soudní dvůr rozhodl, že takový výklad je s unijním právem neslučitelný.
Krajský soud v Praze se dotázal, zda může za využití zásady in dubio mitius použít tu výkladovou variantu, která je pro osobu povinnou k dani nejpříznivější, a to i poté, co by Soudní dvůr rozhodl, že takový výklad je s unijním právem neslučitelný. Hmotněprávním meritem sporu bylo zkoumání nabytí práva nakládat se zbožím jako vlastník v případě přeshraničních dodávek pohonných hmot, kdy dle krajského soudu úprava ZDPH umožňuje osobám povinným k dani oprávněně předpokládat, že je-li zboží přepravováno do ČR v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, má tato skutečnost vliv na podmínky, jež platí pro převod práva nakládat s ním jako vlastník (v podrobnostech C ‑ 401/18 Herst).
Soudní dvůr připomenul, že výklad pravidla unijního práva, který Soudní dvůr podá, musí být (až na naprosté výjimky) použit vnitrostátními soudy i na právní vztahy vzniklé a utvořené před výkladovým rozsudkem Soudního dvora. Z toho plyne, že použití zásady in dubio mitius způsobem, který uvádí předkládající soud, by omezovalo časovou působnost výkladu podaného Soudním dvorem. Soud pak jen doplnil, že pokud by zcela výjimečně přistoupil k omezení časové působnosti svého výkladu, pak by tak učinil v samotném rozsudku, kterým rozhoduje o požadovaném výkladu.