FÚZE SPOLEČNOSTÍ – MOŽNOST MATEŘSKÉ SPOLEČNOSTI ODEČÍST ZTRÁTY DCEŘINÉ SPOLEČNOSTI

C - 123/11 A Oy
ze dne 21. února 2013

Unijní právo v zásadě nebrání tomu, aby mateřské společnosti nebylo umožněno odečíst od základu daně ztráty, které nerezidentní dceřiné společnosti vznikly v obdobích před fúzí. Nicméně pokud mateřská společnost prokáže, že dceřiná společnost vyčerpala možnosti zohlednit ztráty a že neexistují možnosti, aby je ve státě svého sídla uplatnila v budoucích zdaňovacích obdobích buď dceřiná společnost sama, anebo třetí osoba, pak by mělo být mateřské společnosti umožněno odečíst od základu daně takovéto ztráty dceřiné společnosti.
Pravidla pro výpočet ztrát nerezidentní dceřiné společnosti pro účely jejich převzetí tuzemskou mateřskou společností v rámci fúze nemohou vést k nerovnému zacházení ve srovnání s pravidly výpočtu, která by se uplatnila v případě, že by k takovéto fúzi došlo mezi tuzemskými společnostmi.

Finská mateřská společnost provedla fúzi se svou 100% švédskou dceřinou společností. Po fúzi mělo dojít k převodu zbývajících aktiv, pasiv a závazků dceřiné společnosti na mateřskou společnost, takže by mateřská společnost již neměla ve Švédsku žádnou dceřinou společnost ani stálou provozovnu. Předmětem sporu byla otázka, zda mateřská společnost může ve státě svého sídla odečíst od svého základu daně ztráty dceřiné společnosti, jenž tato vykázala v rámci své činnosti ve Švédsku, a to v případě, že kdyby se jednalo o vnitrostátní fúzi, byla by mateřská společnost dle finské legislativy oprávněna k odpočtu ztrát zanikající společnosti.

SDEU uvedl, že s ohledem na ustanovení Smlouvy o FEU týkající se svobody usazování, možnost poskytovaná finským právem mateřské společnosti zohlednit ztráty tuzemské dceřiné společnosti v případě fúze představuje pro mateřskou společnost daňové zvýhodnění. Vyloučení takovéto výhody ve vztazích mezi mateřskou společností a  dceřinou společností usazenou v jiném členském státě může činit usazování v tomto jiném členském státě méně atraktivním, a tedy odrazovat mateřskou společnost od toho, aby v něm zřizovala dceřiné společnosti. V daném případě je tudíž nutné určit, zda takovéto rozdílné zacházení je odůvodněné naléhavým důvodem obecného zájmu a zda nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.
V daném smyslu Soudní dvůr připomenul závěry učiněné ve sporu Markj&Spencer(C-446/03), že odůvodnění takovéhoto rozdílného zacházení může nastat tehdy, pokud je jím (I) dosaženo vyváženého rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy, je jím (II) předcházeno nebezpečí dvojího uplatnění daňových ztrát a(III) předchází riziku daňových úniků.
Tudíž za okolností ve věci v původním řízení nebrání články 49 SFEU a 54 SFEU takovým vnitrostátním právním předpisům, které vylučují možnost mateřské společnosti fúzující s dceřinou společností usazenou v jiném členském státě, jež ukončila svou činnost, odečíst od svých zdanitelných příjmů ztráty, které této dceřiné společnosti vznikly v obdobích před fúzí, přestože tyto vnitrostátní právní předpisy přiznávají takovou možnost v případě fúze s dceřinou společností-rezidentem. Takové vnitrostátní právní předpisy jsou ovšem v rozporu s unijním právem, pokud mateřské společnosti neumožňují prokázat, že její dceřiná společnost nerezident vyčerpala možnosti zohlednit tyto ztráty a že neexistují možnosti, aby je ve státě svého sídla uplatnila v budoucích zdaňovacích obdobích buď dceřiná společnost sama, anebo třetí osoba.
Druhou otázkou se předkládající soud dotázal, zda v případě, že by mateřská společnost měla právo zohlednit ztráty své nerezidentní dceřiné společnosti, je třeba tyto ztráty určit podle práva členského státu sídla mateřské společnosti, nebo podle práva státu sídla dceřiné společnosti. V odpovědi SDEU konstatoval, že unijní právo brání tomu, aby způsob takovéhoto výpočtu představoval překážku svobody usazování. Z toho vyplývá, že tento výpočet nesmí v zásadě vést k nerovnému zacházení ve srovnání s výpočtem, který by byl za stejných okolností proveden v případě převzetí ztrát tuzemské dceřiné společnosti.

Doplňující informace:
Související rozsudky: C – 446/03 Marks & Spencer
Zákonná úprava EU: čl. 49 a 54 Smlouvy o fungování Evropské unie

C – 123/11 A Oy