EU Smlouva brání právní úpravě, na základě které je vyloučen nárok na zápočet daně z titulu dividend, které jsou tuzemskému akcionáři vypláceny společnostmi se sídlem v jiném členském státě, pokud takovýto zápočet je umožněn, jsou li dividendy vyplaceny tuzemskou společností. Výše započitatelné daně však nemůže převýšit částku daně z příjmu, kterou jsou zatíženy tuzemské dividendy. Pro účely zápočtu uvedené daně nemůže být na tuzemském akcionáři vyžadováno předložení totožných dokladů, jenž jsou vyžadovány pro účely zápočtu daně plynoucí z tuzemských dividend.
Finský občan Manninen byl držitelem akcií švédské společnosti. Dividendy vyplácené touto společností podléhaly 15 % dani sražené u zdroje. Dividendy dále podléhaly zdanění ve Finsku bez možností zápočtu daně sražené ve Švédsku. Obdobně německý rezident Meilicke byl držitelem akcií nizozemských a dánských společností ze kterých obdržel dividendy. V této souvislosti zahrnul příjem z dividend do svého základu daně a požadoval zápočet daně sražené při výplatě dividend. Německý správce daně tuto žádost zamítl s odůvodněním, že dle tuzemské úpravy lze započíst pouze daň sraženou tuzemskou společností, a to způsobem zápočtu příslušné výše korporátní daně.
Předkládající soudy položily otázky, zda články 56 ES a 58 EU Smlouvy brání právní úpravě, na základě které je vyloučen zápočet daně sražené z dividend vyplacených společností se sídlem v jiném státě.
V C-319/02 SDEU uvedl, že jestliže se zápočet daně uplatňuje pouze u dividend vyplácených společnostmi se sídlem ve Finsku, tato právní úprava znevýhodňuje osoby s plnou daňovou povinností ve Finsku, které obdrží dividendy od společností se sídlem v jiných členských státech. Z toho vyplývá, že účelem finské úpravy je odradit osoby s plnou daňovou povinností ve Finsku investovat svůj kapitál do společností se sídlem v jiném členském státě. Tato právní úprava má rovněž omezující účinek vzhledem ke společnostem se sídlem v jiných členských státech v rozsahu, v němž vytváří pro tyto společnosti překážku pro získání kapitálu ve Finsku. Jelikož je totiž s příjmy z kapitálového majetku s jiným než finským původem daňově zacházeno méně výhodným způsobem než s dividendami vyplácenými společnostmi se sídlem ve Finsku, jsou akcie společností se sídlem v jiných členských státech pro investory usazené ve Finsku méně přitažlivé než akcie společností se sídlem v tomto členském státě. Z výše uvedeného vyplývá, že dotčená právní úprava představuje omezení volného pohybu kapitálu v zásadě zakázané článkem 56 ES Smlouvy. Podle čl. 58 odst. 1 písm. a) ES smlouvy „článkem 56 není dotčeno právo členských států […] uplatňovat příslušná ustanovení svých daňových předpisů, která rozlišují mezi daňovými poplatníky podle […] nebo podle místa, kde je jejich kapitál investován.“ V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 58 odst. 1 písm. a) ES, který musí být jako odchylka od základní zásady volného pohybu kapitálu předmětem striktního výkladu, nemůže být vykládán v tom smyslu, že jakékoli daňové právní předpisy obsahující rozlišení mezi daňovými poplatníky v závislosti na místě, kde investují svůj kapitál, jsou automaticky slučitelné se Smlouvou. Výjimka upravená v čl. 58 odst. 1 písm. a) ES je totiž sama omezena čl. 58 odst. 3 ES, který stanoví, že vnitrostátní ustanovení uvedené v odstavci 1 tohoto článku „nesmějí představovat ani prostředek svévolné diskriminace ani zastřené omezování volného pohybu kapitálu a plateb ve smyslu článku 56“. Je tedy namístě rozlišovat mezi nerovným zacházením dovoleným na základě čl. 58 odst. 1 písm. a) ES Smlouvy a svévolnou diskriminací zakázanou odstavcem 3 téhož článku. Z judikatury vyplývá, že proto, aby vnitrostátní daňová právní úprava, rozlišující mezi příjmy z tuzemských dividend a příjmy ze zahraničních dividend u osoby s plnou daňovou povinností v dotyčném členském státě, mohla být považována za slučitelnou s ustanoveními Smlouvy o volném pohybu kapitálu, je třeba, aby se rozdílné zacházení týkalo situací, které nejsou objektivně srovnatelné, nebo aby bylo odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu, jako je nezbytnost chránit soudržnost daňové úpravy. Mimoto proto, aby rozdílné zacházení s různými kategoriemi dividend bylo odůvodněno, nesmí jít nad rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cíle sledovaného dotčenou právní úpravou. Investice kapitálu do společnosti se sídlem ve Švédsku neumožní osobě s daňovou povinností ve Finsku vyhnout se dvojímu zdanění zisků vyplácených společností, v jejíž prospěch byla investice realizována. Akcionáři s daňovou povinností ve Finsku se nacházejí ve srovnatelné situaci, ať obdrží dividendy od společnosti se sídlem v tomto členském státě nebo od společnosti se sídlem ve Švédsku. Z toho vyplývá, že finská daňová právní úprava podmiňuje poskytnutí zápočtu daně skutečností, že dividendy jsou vypláceny společnostmi se sídlem ve Finsku, zatímco akcionáři s daňovou povinností ve Finsku se nacházejí ve srovnatelné situaci, ať obdrží dividendy od společností se sídlem v tomto členském státě nebo od společností se sídlem v jiných členských státech. Vzhledem k výše uvedenému je namístě odpovědět, že články 56 ES a 58 ES brání právní úpravě, na základě které je vyloučen nárok osoby s plnou daňovou povinností na zápočet daně z titulu dividend, které jsou jí vypláceny akciovými společnostmi, v případě, že tyto akciové společnosti nemají sídlo v tomto státě.
K obdobnému závěru dospěl Soudní dvůr i v druhém případu C 292/04, tj. že německá úprava je neslučitelná s EU Smlouvou. V C 262/09 položil německý soud otázky vedoucí k upřesnění závěrů SDEU v předchozím rozsudku, konkrétně týkající se upřesnění způsobu stanovení nizozemské a dánské korporátní daně, jenž by měla být umožněna k zápočtu. Soudních dvůr uvedl, že výpočet výše započitatelné daně musí být proveden podle korporátní daňové sazby, jenž je použitelné na společnosti vyplácející dividendy podle práva členského státu, v němž jsou usazeny. Tato částka započitatelné daně však nemůže převýšit částku daně z příjmu, kterou jsou zatíženy tuzemské dividendy. V odpovědi na otázku jakou míru přesnosti musí splňovat důkazy vyžadované pro účely získání zápočtu daně SDEU uvedl, že čl. 56 a 58 EU Smlouvy brání takové vnitrostátní úpravě, na základě které musí být míra podrobnosti, jakož i forma předložení důkazů, které má podat tuzemský akcionář, totožné s těmi, které jsou vyžadovány v případě tuzemské společnosti vyplácející dividendy. Tuzemské daňové orgány jsou nicméně oprávněny vyžadovat na akcionáři, aby předložil doklady, které jim umožní zřetelně a přesně ověřit, zda podmínky pro uplatnění zápočtu daně jsou splněny, aniž by jednak samy musely provádět odhad výše uvedeného zápočtu nebo získávat příslušné informace v rámci mezinárodní spolupráce v oblasti přímých daní. Konečně Soud konstatoval, že je na předkládajícím soudu určit jaká je přiměřená lhůta pro předložení uvedených dokladů (potvrzení o korporátní dani vážící se k obdrženým dividendám) akcionářem.
Doplňující informace:
Zákonná úprava EU: čl. 63 a čl. 65 EU Smlouvy
C – 292/04, C – 262/09 Meilicke, C – 319/02 Manninenem