Daný spor se týkal slučitelnosti tuzemské úpravy (§ 6 odst. 2 ZDP) s primárním právem EU, jedná li se o povinnost ekonomického zaměstnavatele odvést zálohu na daň z příjmů zaměstnanců, kteří mu jsou poskytnuti pobočkou zahraniční agentury práce, tzv. mezinárodní pronájem pracovní síly. V daném smyslu vznikla otázka, zda česká právní úprava není omezením základních svobod, zejména svobody volného usazování a pohybu, a není v rozporu se zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti. Proto se NSS rozhodl položit Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky (usnesení 1 Afs 38/2012 – 53), týkající se citované slučitelnosti v případech povinnosti odvodu zálohy a paušální výše nejméně 60 % částky fakturované agenturou práce, pokud je ve fakturované částce zahrnuta i odměna za zprostředkování.