Parafrázovanou podstatou sporu bylo, zda plnění, ke kterému se zavázal fotbalový klub vůči hráči, v postavení dvou obchodněprávních subjektů, může představovat nepeněžité příjmy dotčeného profesionálního hráče (OSVČ). V daném případě klub zajišťovat a na své náklady hradil rehabilitační péči poskytovanou hráči, sportovní výstroj a oblečení na trénink a utkání a zajišťoval hráči bezplatně stravu a ubytování v době sportovních zájezdů, soustředění a při obdobných příležitostech.
Dle správce daně se jednalo o zdanitelné nepeněžité příjmy hráče. NSS tento závěr správce daně odmítl, kdy dovodil, že z ekonomického hlediska se jednalo o výdaje klubu, jenž nepředstavují nepeněžité příjmy hráče.
Tento uvedený závěr je pouze přenesený, neboť v dotčené kauze byla předmětem zkoumání otázka, zda hráč, jenž přeneseně uvedená plnění považoval za zdanitelné příjmy, mohl vůči těmto příjmům daňově uplatnit shodnou výši výdajů na předmětná nepeněžní plnění, které mu fakturoval klub. V reálné podobě tak docházelo k vzájemné fakturaci shodných částek (mimořádná odměna fakturovaná hráčem klubu a citované výdaje fakturované klubem hráči), kdy z nichž existující pohledávky byly následně započteny. Správce daně akceptoval zdanitelnost dotčených příjmů hráče, nicméně na druhé straně neuznal odpočitatelnost fakturovaných výdajů, neboť tyto výdaje hráč sám o sobě nehradil.
NSS nalezl tento zřejmý rozpor v závěrech správce daně a uzavřel, že nedává smysl, aby byl akceptován pouze příjem a nikoliv i tomu odpovídající výdaj hráče.