S ohledem na absolutně neplatnou nájemní smlouvu nemohou vynaložené výdaje představovat nájemné a tedy výdaje daňově uznatelné ve smyslu ustanovení § 24(2)(h) ZDP. Tato skutečnost však sama o sobě ještě nevede k závěru, že by vynaložený výdaj nemohl představovat výdaj, který ZDP umožňuje odečíst od získaných příjmů dle §24(1).
Poplatník (jako nájemce) a obchodní společnost (ve které byl jediným společníkem) uzavřeli nájemní smlouvu na pronájem nebytových prostor. Správce daně posoudil dotčenou nájemní smlouvu jako absolutně neplatnou od samého počátku. Tudíž s ohledem na skutečnost, že mezi poplatníkem a obchodní společností nedošlo k uzavření nájemního vztahu, poplatníkem vynaložené výdaje nemohly dle správce daně představovat úhradu ročního nájemného dle § 24 odst. 2 písm. h) ZDP.
NSS se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že předmětná nájemní smlouva byla absolutně neplatná, a to pro rozpor s ustanovením § 39 občanského zákoníku, neboť obchodní společnost, nemohla jako nájemce nemovitosti současně vystupovat jako pronajímatel a platně uzavřít se stěžovatelem, který byl vlastníkem této nemovitosti, nájemní smlouvu. NSS připomenul judikaturu Ústavního soudu, dle které „absolutně neplatné právní úkony se považují za existující, ale neplatné, takže pro vady, se kterými zákon takovou neplatnost spojuje, z nich pro účastníky ani pro třetí osoby nevznikají právní následky. Pro absolutní neplatnost je dále charakteristické, že nastává přímo ze zákona (ex lege), aniž by se musel jejích následků nejprve dovolávat některý z účastníků, soud, ev. jiný orgán, přihlíží k takové neplatnosti z úřední povinnosti (ex offo), co do doby působí absolutní neplatnost od počátku (ex tunc), tj. úkon je neplatný od okamžiku svého vzniku a nemůže vést ke vzniku právních vztahů…“. Absolutní neplatnost právního úkonu se tak odlišuje svými účinky od relativní neplatnosti právních úkonů (§ 40a občanského zákoníku), které se považují za platné, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
S ohledem na absolutně neplatnou nájemní smlouvu nemohou stěžovatelem vynaložené výdaje představovat nájemné a tedy výdaje daňově uznatelné ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 písm. h) ZDP. Tato skutečnost však sama o sobě ještě nevede k závěru, že by stěžovatelem vynaložený výdaj nemohl představovat výdaj, který ZDP umožňuje odečíst si od získaných příjmů.
Jediným důkazem, který stěžovatel k unesení svého důkazního břemene nabídl, je příloha k neplatně uzavřené nájemní smlouvě. NSS se přiklání k závěru, že dotčená příloha byla fakticky uzavřena až po vystavení faktury. Tomuto závěru nasvědčuje průběh daňové kontroly, kdy stěžovatel, ačkoliv byl správcem daně vyzván k doložení daňové uznatelnosti posuzovaných výdajů, žádné důkazy o tom, že by mělo jít o podíl měsíčních nákladů úhrady za spotřebovanou elektrickou energii, vytápění objektu, spotřebu pitné a provozní vody a nákladů vyplývajících z předpisů ochrany a bezpečnosti práce správci daně nepředložil a ani tuto skutečnost netvrdil. Ze spisu je navíc zřejmé, že obchodní společnost u vystavené faktury uplatnila sníženou 5 % DPH, tj. přistupovala k ní jako k nájemnému. NSS soud tedy uzavírá, že stěžovatel své důkazní břemeno neunesl.
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: NE
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: I. ÚS 2082/09, I. ÚS 1169/07, 7 Afs 130/2009 – 200, 9 Afs 81/2010 – 180
Zákonná úprava: §24(1) a (2)(h) zák. č. 586/1992., Sb., o daních z příjmů
9 Afs 39/2007 – 47