Je-li poplatníkem nebo správcem daně zjištěno, že pořízený odpisovaný majetek byl nesprávně uplatněn jako jednorázový náklad, pak toto pochybení lze korigovat způsobem uplatnění daňového odpisu, a to za shodné zdaňovací období, ve kterém byl jednorázový náklad nesprávně uplatněn.
Společnost pořídila hmotný majetek, který nesprávně zaúčtovala jako jednorázový náklad, a správce daně v rámci daňové kontroly tento náklad vyloučil z daňově uznatelných nákladů. Zároveň správce daně odmítl v průběhu daňové kontroly zohlednit požadavek společnosti, aby byl v daňovém základu zohledněn relevantní daňový odpis citovaného majetku, jenž by společnost mohla uplatnit, pokud by postupovala správným způsobem. Správce daně argumentoval, že uplatnění výdaje na pořízení majetku jako jednorázový náklad vedlo k tomu, že se majetek nestal součástí účetní evidence, a tudíž dle § 26 odst. 6 ZDP nebylo možné jeho daňový odpis zohlednit.
NSS potvrdil názor společnosti, kdy konstatoval, že společnost o majetku účtovala, tj. měla jeho existenci od pořízení podchycenou ve svých povinných evidencích, tedy její pochybení nespočívalo v absenci takovéto evidence majetku, ale v tom, že jej chybně účetně zachytila (evidovala ho jako jednorázově uplatněný v nákladech, kdy správně se mělo jednat o evidenci hmotného majetku, jenž se daňově odepisuje).
Dle soudu ustanovení § 26 odst. 5 a 6 ZDP má zajistit, že odepisován bude pouze majetek, který je skutečně pořízený a způsobilý k užívání za účelem dosahovat, udržovat nebo zajišťovat zdanitelný příjem. Proto, kvůli přehledu o existenci majetku a časových parametrech jeho pořízení a uvedení do stavu způsobilého užívání, zákon stanoví, že musí jít o majetek u poplatníka evidovaný. Na druhé straně však citované ustanovení nelze vykládat jako svého druhu sankční normu, která má za cíl vyloučit uznatelnost odpisů jen proto, že poplatník majetek skutečně pořízený a způsobilý k užívání eviduje (a tedy nevyvstávají pochyby o tom, kdy byl pořízen a že je způsobilý užívání), avšak nesprávným způsobem, kdy v souvislosti s tím jej jako daňový náklad nesprávně uplatnil.
Dotčenou úpravu tudíž nelze vykládat způsobem, že pokud by poplatník nesprávné posoudil daňový režim výdajů (tj., zda se jedná o výdaje podle §24 odst. 1, anebo o výdaje v podobě odpisů podle § 24 odst. 2 písm. a)), bylo by tím jednou provždy vyloučena jejich daňová uznatelnost. Takový výklad je z ústavních hledisek zcela nepřijatelný, již jen proto, že v řadě ohledů nemusí být u určitých výdajů zřejmé a jednoznačné, zda mají být uplatňovány jednorázově, anebo formou odpisů.
NSS tedy uzavřel, že společnost mohla poté, co vyšlo najevo, že při uplatnění nákladů na pořízení dotčeného majetku pochybila, své pochybení korigovat v té míře, v jaké jí to umožňují ustanovení o odpisech.
Pozn.: obdobná problematika byla následně posuzována v rozsudcích 2 Afs 204/2016 – 62 / 3 Afs 177/2016 – 45, ve kterých NSS potvrdil závěr, že pokud správce daně posoudí v rámci daňové kontroly výdaje na opravu jako vynaložené na technické zhodnocení majetku, pak z moci úřední není povinen zohlednit poměrnou část odpisů dotčeného majetku, pokud takovýto požadavek daňový subjekt v rámci daňové kontroly neuplatní. Uvedená situace se tedy liší od shora uvedené, ve které daňový subjekt vyžadoval zohlednění odpisů v rámci daňové kontroly i odvolacím řízení.
V rozsudku 3 Afs 18/2018 – 154 NSS aproboval závěry správce daně, že pro uplatnění odpisů bylo zapotřebí, aby stěžovatelka relevantním způsobem projevila vůli majetek odpisovat, ta však v průběhu daňové kontroly neprojevila takovouto vůli, zejména nepředložila důkazní prostředky, ze kterých by bylo patrno, jakým způsobem a z jaké pořizovací ceny by chtěla odpisy provádět.
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: 2/2014
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: 9 Afs 122/2007 – 90 , 9 Afs 41/2013 – 33 SEPES MEDIA, 1 Afs 13/2023 – 35 KVM Quarda
Zákonná úprava: §26(5) a (6) zák. č. 586/1992., Sb., o daních z příjmů