Správce daně neuznal společností uplatněné odpisy z evidovaného nehmotného majetku, který byl tvořen společností poskytnutými platbami dvou bývalým akcionářům na základě smlouvy o zamezení konkurence. V souvislosti s vůlí akcionářů prodat akcie společnosti, byla uzavřena uvedená smlouva, v níž se akcionáři zavázali po dobu pěti let neúčastnit se přímo nebo nepřímo shodného podnikání jako je podnikatelská činnost společnosti a po stejnou dobu nezveřejnit nebo neposkytnout třetí osobě, ani sami nepoužít, obchodní tajemství nebo informace důvěrného charakteru o podnikání, výrobcích, zákaznicích, technických postupech, know-how a pracovních postupech společnosti. Dle správce daně se v daném případě jednak nejednalo o nehmotný majetek § 26 odst. 4 ZDP, jednak nešlo o výdaje, k jejichž úhradě by byl poplatník povinen podle zvláštních zákonů dle § 24 odst. 2 písm. p) ZDP. Správce daně také odmítl požadavek společnosti považovat dotčenou platbu za daňově účinný náklad dle časového rozlišení, neboť žalobkyně nepředložila žádný důkaz, že by takový náklad mohl být zohledněn dle § 24 odst. 1 ZDP.
Krajský soud sice dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla oprávněna do daňových nákladů uplatnit ani účetní odpisy nehmotného majetku dle § 24 odst. 2 písm. v) ZDP, nicméně správci daně vytkl, že se otázkou, zda takto vynaložené náklady jsou daňově uznatelné z pohledu § 24 odst. 1 ZDP, zabýval nedostatečně, konkrétně se nezabýval námitkou vztahu mezi ust. § 24 odst. 2 písm. a) a v) ZDP a proč nelze závazky dle uvedené smlouvy zařadit na účty – Investiční majetek. Finanční ředitelství podalo vůči závěrům krajského soudu ohledně nedostatečnému zdůvodnění daňové neuznatelnosti plateb dle smlouvy o zamezení konkurence kasační stížnost.
NSS uvedl , že krajský soud nesprávně vyčítal finančnímu ředitelství, že se ve svém rozhodnutí s námitkou žalobce ohledně daňové uznatelnosti výdajů vynaložených na základě smluv o zamezení konkurence nevypořádalo. Dle NSS naopak krajský soud se měl touto námitkou žalobkyně věcně zabývat a posoudit, zda byly splněny podmínky pro uznání částek vynaložených na základě smlouvy o zamezení konkurence jako daňových výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP., a zda žalobkyně dostatečně prokázala toto účelové určení výdajů a popřípadě v jaké výši.
Na uvedený rozsudek částečně navazoval rozsudek 2 Afs 99/2007 – 73, kdy místně příslušný správce daně doměřil dotčenému akcionáři částku mu vyplacenou společností Sklopísek Střeleč na základě výše uvedené smlouvy o zamezení konkurence. Dle správce daně se v daném případě jednalo o ostatní stěžovatelův příjem dle §10 ZDP. Stěžovatel argumentoval, že příjem plynoucí mu ze smlouvy o zamezení konkurence, je nutno podřadit pod osvobozený příjem z prodeje akcií dle § 4 odst. 1 písm. w) ZDP, neboť uvedená smlouva byla uzavřena v přímé souvislosti s prodejem akcií dvojici belgických společností (obě smlouvy byly také uzavřeny tentýž den). Stěžovatel dále argumentoval, že místně příslušný správce daně společnosti Sklopísek Střeleč posoudil tuto platbu dle smlouvy o zamezení konkurence jako daňově neúčinný výdaj společnosti.
NSS potvrdil závěry správce daně, že smlouva o zamezení konkurence není součástí smlouvy o prodeji akcií belgickým společnostem. Dle soudu se tato souvislost mezi oběma smlouvami totiž omezuje toliko na to, že pokud by stěžovatel své akcie neprodal a nezprostil se svého členství v řídících orgánech společnosti Sklopísek Střeleč, byl by stále členem těchto řídících orgánů, a nikoli potenciálním konkurentem se znalostí vnitřních poměrů této společnosti, jehož je vhodno si zavázat samostatným závazkem o zamezení konkurence. Přitom samostatnost tohoto závazku je zjevná i z toho, že nejde o pouhou konkurenční doložku obsaženou ve smlouvě o prodeji akcií, kde by byla odměna za zdržení se konkurence konzumována již v ceně akcií, nýbrž každé ze stran této samostatné smlouvy z ní plyne nový závazek a právo. Ani platby, které stěžovateli z této smlouvy o zamezení konkurence každoročně plynuly, tak nelze pokládat za splátky kupní ceny, jak se snaží naznačit v kasační stížnosti. Dle soudu v daném případě také nedošlo k porušení zásady zákazu dvojího zdanění.
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: NE
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: NE
Zákonná úprava: §10 a §24(1) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů