Byl-li z důvodu nedodržení věcné a časové souvislosti nesprávně zaúčtován výdaj v následujícím období, pak takovéto pochybení je možné napravit podáním dodatečného daňového přiznání za předchozí období. Takto postupovat však nelze, pokud již uplynula prekluzivní lhůta pro stanovení daně za toto předchozí období.
5 Afs 94/2016 – 34
Správce daně v rámci daňové kontroly roku 2009 vyloučil z daňově uznatelných nákladů výdaj na pořízené zboží, které stěžovatel dále prodal, a to již v předchozím roce, kdy také o výnosu z tohoto prodeje účtoval. Stěžovatel již z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty nebyl oprávněn podat dodatečné daňové přiznání za rok 2008, prostřednictvím něhož by dotčený, správcem daně vyloučený výdaj, uplatnil, tudíž v žalobě namítal, že prodej zboží nesprávně účtoval do výnosů o rok dříve (v roce 2008), kdy k němu ve skutečnosti došlo až v roce 2009.
NSS poukázal na nekonzistentnost tvrzení stěžovatele – ten v průběhu daňového řízení tvrdil, že zboží prodal v roce 2008, a teprve poté kdy zjistil, že výdaj na zboží nebyl v roce 2009 správcem daně uznán, přistoupil v rámci správní žaloby k odlišné strategii, kdy tvrdil, že k prodeji došlo v roce 2009. V daném ohledu tedy NSS poukázal na skutečnost, že stěžovatel sám nepodal dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období roku 2009 a uzavřel, že nestihl-li stěžovatel z jakéhokoliv důvodu dodatečné daňové přiznání za tímto účelem včas podat, pak musí nést sám následky své vlastní nedbalosti. Z uvedeného důvodu nemohl ani správce daně jakkoli zdaňovací období roku 2008 reflektovat. Jinými slovy, byť by v důsledku pochybení stěžovatele došlo k nesprávnému stanovení daně za zdaňovací období roku 2008, nelze již takový stav zvrátit, neboť prekluze práva „přebíjí“ správnost stanovení daně.
9 Afs 179/2017 – 62
V daném rozsudku uvedl NSS mimo jiné následující. Námitka dvojího zdanění není v projednávané věci přiléhavá. Stejně tak, jak nemůže správce daně doměřit nezákonnou tvorbu rezervy, pokud je dané zdaňovací období prekludováno (viz. 2 Afs 58/2015 – 78), nemůže stěžovatelka požadovat nedoměření daně v rámci běžící prekluzivní lhůty s odůvodněním, že v jiném zdaňovacím období nestihne související daňové dopady opravit. Prekluze nebo
promlčení nejsou v tomto pojetí samoúčelné, ale naopak reflektují přirozený běh ekonomického života jako takového. Časová podmíněnost uplatnění majetkových pohledávek se sice může zdát často nespravedlivá, její finalita by však neměla zastřít základní, a možno říci ústavní hodnotu, totiž, že přináší do společnosti stabilitu a jistotu, a umožňuje tak dlužníkům plánovat si své životy s vědomím, že v důsledku uplynutí času již proti nim nelze určitý nárok uplatnit, současně však ze stejného důvodů nemohou v důsledku uplynutí času uplatňovat své nároky ani dlužníci.
9 Afs 168/2019 – 38
Stěžovatelka prodala v roce 2011 fitness stroje, kdy jejich pořizovací cenu a část výnosů zaúčtovala v roce 2011, nicméně většinovou část kupní ceny zaúčtovala výnosově již v roce 2010, jelikož v daném roce vystavila svému odběrateli fakturu. Finanční úřad v rámci daňové kontroly roku 2011 zvýšil stěžovatelce z důvodu porušení zásady věcné a časové souvislosti nákladů a výnosů základ daně o chybně účtované výnosy v roce 2010.
Stěžovatelka z důvodu prekluze nemohla napravit chybné účtování výnosů prostřednictvím podání dodatečného daňového přiznání za rok 2010, tudíž vůči doměření daně za rok 2011 argumentovala úpravou § 23 odst. 4 písm. d) ZDP, dle které dle jejího názoru plyne možnost dřívějšího zdanění výnosů. Současně stěžovatelka namítala, že správce daně měl informace o nesprávném zaúčtování výnosů již před uplynutím lhůta pro stanovení daně za rok 2010, nezahájil za tento rok daňovou kontrolu ani stěžovatelku nevyzval k podání dodatečného daňového přiznání.
Krajský soud žalobu zamítl, kdy zdůraznil, že doklady týkající se daného obchodního případu byly předloženy správci daně krátce před uplynutím lhůty pro stanovení daně za rok 2010, a z toho učinil závěr, že není možné mít za prokázané, že správce daně měl mít jasno, že existuje jednoznačný důvod pro snížení daňové povinnosti za rok 2010 před uplynutím lhůty pro stanovení daně za rok 2010. Dle krajského soudu jednak správce daně neměl dostatek času, aby si do uplynutí prekluzivní lhůty učinil jednoznačný náhled na tuto otázku, jednak si stěžovatelka musela být nesprávnosti proúčtování faktury do výnosů za rok 2010 vědoma a sama mohla podat dodatečné daňové přiznání.
NSS se k dané hmotné meritorní otázce nevyjádřil, neboť shledal, že správce daně vydal dodatečný platební výměr až po marném uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, a tedy shledal kasační stížnost důvodnou.
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: NE
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: 5 Afs 101/2009 – 65
Zákonná úprava: §23(1) zák. č. 586/1992., Sb., o daních z příjmů
5 Afs 94/2016 – 34 / 9 Afs 179/2017 – 62 / 9 Afs 168/2019 – 38