Pouhá skutečnost, že přepravu zboží do tuzemska zajišťoval žalobce, neumožňuje učinit závěr, že k dodání zboží žalobci došlo mimo tuzemsko, jelikož organizace dopravy nemůže být jediným kritériem pro určení intrakomunitárního plnění.
Žalobce nakupoval pohonné hmoty v řetězci navazujících obchodů, kdy vícero jejich dodání bylo spojeno pouze s jednou jejich přepravou (pohonné hmoty byly načerpány do cisteren v rafineriích v jiném členském státě a přepraveny konečnému odběrateli do tuzemských čerpacích stanic). Správce daně neuznal žalobci nárok na odpočet daně, kterou vůči němu uplatnil jeho dodavatel, neboť učinil závěr, že místo dotčeného plnění se nacházelo v jiném členském státě. Tento závěr správci daně vyplynul ze skutečnosti, že přepravu z jiného členského státu do ČR zajišťoval buď žalobce prostřednictvím svých smluvních dopravců, nebo subjekt stojící v řetězci za ním.
NSS uvedl, že pokud se správce daně zaměřil pouze na posouzení otázky, kdo zajišťoval přepravu pohonných hmot a nezohlednil jiné okolnosti dotčené řetězové transakce, pak pochybil, neboť svůj závěr vystavěl toliko na způsobu organizace přepravy zboží. Toliko samotná skutečnost, že přepravu pohonných hmot zajišťoval žalobce, nemusí znamenat, že mu zboží muselo být nutně dodáno v jiném členském státě. Nelze vyloučit, že přeprava byla zajišťována ve prospěch (na účet) žalobcova dodavatele, který teprve následně dodal zboží žalobci v tuzemsku. V rámci dotčené jedné přepravy se mohlo uskutečnit i několik dodání, což má zásadní význam pro rozhodnutí této věci. Tato skutečnost může být nepochybně prokázána (nebo vyvrácena) žalobcem navrhovanými důkazy (zejména mezinárodními nákladními listy CMR, doklady o dopravě vybraných výrobků, dodacími listy, informacemi ze systému VIES, atd.). Pokud správce daně neprovedl žalobcem navržené důkazní prostředky, kterými se žalobce snažil prokázat, že k intrakomunitárnímu dodání došlo již v řetězci před ním, pak pochybil, neboť nedal žalobci možnost unést jeho důkazní břemeno.
Obdobná problematika byla řešena i v rozsudku 10 Afs 40/2018 – 48, i zde byl správce daně názoru, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k pohonným hmotám již v jiném členském státě a následně sama organizovala přepravu zboží do tuzemska.
NSS obdobně uvedl, že drtivá část argumentů správce daně se točí jen kolem otázky organizace přepravy zboží. Pokud ovšem žalobkyně předkládala důkazy k opačnému závěru, tyto důkazy buď správce daně řádně nehodnotil, nebo je dokonce ignoroval. Správce daně tak např. nedostatečně odůvodnil neprovedení navržených výslechů jednatelů společností zúčastněných ve sporných obchodních transakcích.
NSS dále konstatoval, že nerozumí snaze správce daně odlišit nynější kauzu od kauzy JASA trans tím, že správce daně tentokráte učinil výzvu. Takováto skutečnost je pro aplikaci právních závěrů ve věci JASA trans nerozhodná.
Po zamítnutí kasační stížnosti správce daně pokračoval v odvolacím řízení a následně odvolání znovu zamítl, krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil a i NSS (9 Afs 18/2021 – 52 a 9 Afs 19/2021 – 54) v otázce určení místo plnění při nákupu PHM dal za pravdu správci daně, neboť ten soudy vytýkané nedostatky v dokazování napravil. Z výslechů dodavatelů nebylo prokázáno, že by stěžovatelku pouze zmocnili k přepravě PHM z jiného členského státu do ČR, jak tvrdila během daňového řízení. NSS uzavřel, že obchodní model použitý stěžovatelkou byl podobný modelům, jímž se NSS zabýval v rozsudcích 1 Afs 113/2020 – 43 a 4 Afs 124/2021 – 70.
Doplňující informace:
Související rozsudky: 3 Afs 41/2014 – 46 / 5 Afs 77/2015 – 43, 2 Afs 155/2016 – 70, 9 Afs 48/2016 – 92, 10 Afs 112/2021 – 79, 9 Afs 66/2021 – 42
Zákonná úprava EU: čl. 138 a čl. 140 DPH směrnice 2006/112/ES
Tuzemská zákonná úprava: §16 a §64 zák. č. 235/04 Sb., o DPH
1 Afs 87/2016 – 45 JASA trans / 10 Afs 40/2018 – 48 a 10 Afs 41/2018 – 56 / 9 Afs 18/2021 – 52 LEDOPA GROUP