POUŽITÍ SOUKROMÉHO PRÁVA PRO ÚČELY APLIKACE VEŘEJNÉHO PRÁVA – OKAMŽIK NABYTÍ MAJETKU DĚDĚNÍM

1 Afs 52/2013 - 23
ze dne dne 31. července 2013

Rozhodnutí soudu, kterým se končí dědické řízení, nemá konstitutivní, nýbrž deklaratorní povahu; konstatuje, že dědic nabyl dědictví ke dni úmrtí zůstavitele.

Žalobce – synovec nabyl ze závěti veškerý majetek po zůstaviteli – svém strýci, a to ke dni úmrtí zůstavitele v roce 2003. K nabytí právní moci usnesení soudu o nabytí dědictví došlo v roce 2008, tj. po nabytí účinnosti novely zákona o trojdani, jenž osvobodila od daně dědické nabytí majetku mezi uvedenými osobami. Žalobce byl názoru, že se stal dědicem dnem nabytí právní moci usnesení soudu, tedy nikoli ke dni úmrtí zůstavitele.
Ustanovení § 2 zákona o trojdani zní „Poplatníkem daně dědické je dědic, který nabyl dědictví … podle pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž bylo řízení o dědictví skončeno“.

Dle NSS z citovaného zákonného ustanovení nelze dovozovat, že dědic nabývá majetek až ke dni právní moci rozhodnutí příslušného orgánu, kterým se řízení o dědictví končí; citované ustanovení totiž podává pouze definici poplatníka dědické daně pro účely zákona o trojdani, a dále normuje, že se dědic stává poplatníkem daně až poté, co je rozhodnutím soudu jeho status dědice najisto postaven. Znamená to, že se sice dědicem stává již okamžikem smrti zůstavitele, avšak povinnost uhradit dědickou daň má až poté, co je dědické řízení ukončeno pravomocným rozhodnutím.
Otázka nabývání dědictví není veřejnoprávními předpisy upravena, proto je nutno aplikoval obecnou úpravu dědického práva v občanském zákoníku. Pokud by tomu tak nebylo a dědictví by se nabývalo až pravomocným rozhodnutím soudu, byla by v mezidobí pozůstalost v jakémsi právním vakuu a nebylo by zřejmé, komu svědčila v tomto mezidobí práva z ní vyplývající. V okamžiku smrti fyzické osoby zpravidla není známo, kdo dědictví nabyl, ať už kvůli možnosti odmítnutí dědictví nebo případným sporům vyvolaným dědickým řízením.
V  zájmu zásady jednoty právního řádu je nezbytné v případě, že některou otázku neřeší speciální předpis jako lex specialis, aplikovat občanský zákoník jako lex generalis. Teorie veřejného práva jako zvláštního práva k „obecnému“ právu soukromému pak je v praxi cenná tím, že (…) umožňuje „subsidiárně“ použít i ve veřejném právu normy práva soukromého tam, kde veřejnoprávní úprava chybí či je kusá a kde nelze dospět k rozumnému závěru, že absence či kusost úpravy má svůj samostatný smysl a účel.

Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: NE
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: I ÚS643/06 , 2 As 50/2005 – 70
Zákonná úprava: §2 zák. č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí

1 Afs 52/2013 – 23