Příjmy ze živnostenského podnikání plynoucí „hlavnímu daňovému subjektu“ není možné nejprve rozdělit mezi něj a spolupracující osobu podle § 13 ZDP a následně uplatnit pro obě takto rozdělené části příjmů paušální výdaje.
Řízení o daňové povinnosti spolupracující osoby je samostatným řízením, které je odlišné od daňového řízení vedeného s „hlavním daňovým subjektem“, tudíž úkon učiněný vůči „hlavnímu daňovému subjektu“ není úkonem učiněným v daňovém řízení spolupracující osoby, která není ani jeho adresátem.
7 Afs 51/2010 – 128
Manželce jako spolupracující osobě (§ 13 ZDP) byla dodatečně vyměřena za zdaňovací období roku 2004. Stěžovatelka namítala, že daň byla stanovena až po marnému uplynutí prekluzivní lhůty, jejíž konec nastal 31. 12. 2008. Správce daně v rámci kontroly daňové povinnosti manžela, resp. v odvolacím řízení, provedl svědecké výpovědi, čímž dle jeho názoru došlo k prodloužení běhu prekluzívní lhůty manželky ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 ZSDP.
Dle NSS krajský soud nesprávně vyložil ZSDP, pokud došel k závěru, že úkonem, který přerušil běh prekluzivní lhůty k dodatečnému stanovení daně stěžovatelce je úkon – byť by i splňoval obecnou podmínku, že musí směřovat k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení, který byl proveden v jiném daňovém řízení, resp. v řízení o daňové povinnosti jiného daňového subjektu, resp. v řízení o jiné dani. Na tom nic nemění ani okolnost, že stěžovatelce vznikla daňová povinnost jako tzv. „spolupracující osobě“ ve smyslu ustanovení § 13 ZDP, a že úkony o které se krajský soud shodně jako správní orgány opíral, byly učiněny v řízení osoby hlavní. Je tomu tak proto, že daňové řízení vedené o konkrétní daňové povinnosti stěžovatelky (daň z příjmů fyzických osob za rok 2004) je daňovým řízením sui genesis. Jako takové má, byť by i po hmotně-právní stránce bylo z části odvislé od skutečností mající původ v jiných řízeních u jiných subjektů, svůj vlastní osud (počátek, průběh a konec). Ze zákona o daních z příjmů, ani ze zákona o správě daní a poplatků či jiného daňového zákona nelze jakkoliv dovozovat, že by řízení ve věci dodatečného stanovení daně za totéž období osobě hlavní (v této věci manželu stěžovatelky), resp. rozhodnutí o výši konkrétní daně této osoby, bylo pro výši daňové povinnosti stěžovatelky předběžnou otázkou. Jedná se o dvě zcela samostatná daňová řízení, jejímž výsledkem je rozdílná daňová povinnost zatěžující rozdílné poplatníky. ¨
NSS tedy uzavřel, že úkonem, který by byl způsobilý vyvolat přerušení prekluzivní lhůty a založení běhu lhůty nové v případě stěžovatelky, musí být úkonem správce daně provedeným toliko vůči stěžovatelce jako nositelce této daňové povinnosti.
4 Afs 112/2020 – 45
Daňová povinnost spolupracující osoby se odvíjí od poměru příjmů a výdajů zjištěných u osoby hlavní. Změna vykázaných příjmů a výdajů u osoby hlavní má bezprostřední vliv na daňovou povinnost osoby spolupracující.
Pokud tedy v roce 2014 osoba hlavní před rozdělením výdajů na stěžovatelku jako spolupracující osobu neprovedla úpravu výdajů podle § 7 odst. 7 písm. c) ZDP na maximálně možnou částku paušálních výdajů ve výši 800.000 Kč, měla následná úprava výdajů u manžela stěžovatelky podle tohoto ustanovení ZDP vliv také na výši výdajů rozdělovaných na stěžovatelku a bylo nutné provést přepočet těchto výdajů také u stěžovatelky, aby byly její příjmy a výdaje ve stejném poměru jako u osoby hlavní.
K argumentaci stěžovatelky, že je možný výklad § 13 ZDP, připouštějící dohodu stran určující podíl spolupracující osoby na základu daně jako konkrétní číslo, NSS nepřisvědčil, neboť podle § 13 odst. 2 ZDP musí být u spolupracujících osob výše podílu na příjmech a výdajích stejná. Příjmy či výdaje tedy nelze rozdělovat mezi osobu hlavní a spolupracující zcela volně. Podíl na příjmů převedených na osobu spolupracující na celkových příjmech musí být stejný jako podíl takto převedených výdajů na celkových výdajích.
4 Afs 490/2019 – 34
Ve sporu byla řešena otázka, jakým způsobem dochází k rozdělení příjmů a výdajů ze samostatné činnosti podle § 7 ZDP na „hlavní daňový subjekt“ a spolupracující osobu podle § 13, resp. zda se omezení obsažené v § 7 odst. 7 pro maximální výši paušálně uplatněných výdajů vztahuje na celkové zjištěné výdaje „hlavního daňového subjektu“ či zvlášť na jednotlivé podíly výdajů spolupracující osoby a „hlavního daňového subjektu“.
Dle NSS z § 13 odst. 1 ZDP zcela jednoznačně vyplývá, že na spolupracující osobu se přerozdělují jak příjmy, tak výdaje daňového subjektu, který vystupuje jako tzv. „hlavní podnikatel“. Právě tento daňový subjekt, „hlavní podnikatel“, určuje, jaký podíl (v rámci zákonem stanovených limitů) příjmů a výdajů se přerozdělí na spolupracující osobu. Aby to mohl učinit, musí nejprve své příjmy a výdaje řádně zjistit. Postup prezentovaný stěžovatelem, podle nějž se nejprve stanoví podíl příjmů připadající na spolupracující osobu a následně jak „hlavní daňový subjekt“, tak i tato spolupracující osoba k takto rozděleným příjmům paušálně stanovují výdaje k jejich dosažení v rozsahu paušální částky 80 % podle § 7 odst. 7 písm. a) ZDP zákonu zjevně odporuje.
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: NE
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: 1 Afs 156/2005 – 113, 1 Afs 38/2005 – 44, 1 Afs 154/2004 – 63
Zákonná úprava: §13(1) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a §20, §92, §134 a §148 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád
7 Afs 51/2010 – 128 / 4 Afs 112/2020 – 45 / 4 Afs 490/2019 – 34