Správce daně nemůže v žádném případě doměřit daň z příjmů pouze na základě konstatování, že účetnictví daňového subjektu neodpovídá jeho tvrzením, aniž by současně postavil na jisto skutečnou povahu přijatého plnění, a tím i jeho daňovou uznatelnost v příslušném zdaňovacím období.
Předmětem sporu bylo, zda bankou v roce 2009 přijaté pojistné plnění od pojišťovny EGAP z důvodu existence nedobytnosti úvěrové pohledávky, představovalo daňový výnos roku 2009 nebo splátku pohledávky vzniklé v roce 2003. Jednalo se o skutkově obdobnou problematiku jako byla předmětem sporu 9 Afs 213/2014 – 73 a další, s tím rozdílem, že dotčená banka neúčtovala přijaté pojistné plnění výsledkově (a v dané souvislosti neprovedla účetní odpis pohledávky), ale pojistné plnění účtovala rozvahovým způsobem jako snížení hodnoty pohledávky. Dle správce daně přijaté pojistné plnění mělo představovat zdanitelný výnos roku 2009.
Obdobně jako v dříve řešených případech, banka se v pojistné smlouvě zavázala při výplatě pojistného plnění postoupit nesplacenou pohledávku na EGAP, na níž tak přešla veškerá práva a nároky spojené s pohledávkou, a to do výše vyplacené částky pojistného plnění.
NSS uvedl, že správce daně vycházel pouze z účetně zachyceného stavu věci, aniž by jakkoli ověřil skutečnosti uváděné bankou, kdy připomněl, že dle ustálené judikatury stav účetnictví nelze považovat za „korunu důkazů“, bez níž daňový subjekt nemůže unést své důkazní břemeno, neboť daňový subjekt může skutečný stav věci prokázat i jinými důkazními prostředky. V daném ohledu správce daně nemůže v žádném případě doměřit daň z příjmů pouze na základě konstatování, že účetnictví daňového subjektu neodpovídá jeho tvrzením, aniž by současně postavil na jisto skutečnou povahu přijatého plnění, a tím i jeho daňovou uznatelnost v příslušném zdaňovacím období.
V daném případě správce daně nepochybil jen v tom směru, že vycházel pouze z rozporného účetnictví žalobkyně, ale také proto, že v jeho rozhodnutí absentuje jakákoli přezkoumatelná úvaha o tom, zda a jaké důkazní prostředky navržené žalobkyní provedl, či z jakého důvodu k jejich provedení nepřistoupil. Správce daně nijak nezpochybnil věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků předložených žalobkyní. Správce daně pouze opakovaně stavěl přesvědčení žalobkyně, že šlo o splátku pohledávky, do roviny neprokázaného tvrzení, aniž by však žalobkyní předložené důkazy byly v daňovém řízení řádně provedeny a vyhodnoceny. Dokazování provedené správcem daně se tak jeví jako nedostatečné a v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů.
Ohledně odpisu jmenovité hodnoty pohledávky v režimu § 24 odst. 2 písm. zc) ZDP pak soud odkázal na závěry shora citovaného rozsudku 9 Afs 213/2014 – 73 a připomenul, že dotčené ustanovení v daném zdaňovacím období se neomezovalo pouze na tzv. přefakturace, jak tvrdil správce daně.
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: NE
Rozšířený senát: NE
Související rozsudky: 9 Afs 213/2014 – 73 / 9 Afs 285/2015-62 / 9 Afs 231/2016 – 50 Raiffeisenbank a 6 Afs 25/2017 – 45 UniCredit Bank
Zákonná úprava: § 23 odst. 10 , § 24 odst. 2 písm. zc) a § 24 odst. 2 písm. zv) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, § 92 a § 93 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád