Pokud by uložení sankce mělo likvidační nebo rdousící charakter ve vztahu ke konkrétnímu pachateli, je nutno při rozhodování o uložení této sankce v každém jednotlivém případě zvažovat, kromě závažnosti deliktu a okolností, za nichž k danému porušení povinností došlo, také majetkové poměry povinného subjektu.
Zákonná absence možnosti správního uvážení a možnosti upuštění od uložení sankce nezbavuje správní orgán, resp. obecný soud, povinnosti posoudit protiústavnost dotčené sankce.
Stěžovateli bylo uloženo propadnutí věcí a pokuta 200 tis. Kč ze spáchání správního deliktu podle § 135c odst. 2 zákona spotřebních daních. Předmětem sporu byla otázka, zda uvedené sankce mají likvidační nebo rdousící efekt.
NSS ocitoval z rozsudku ÚS Pl. ÚS 37/11, že „protiústavnost majetkové sankce určitého druhu by byla dána pouze tehdy, pokud by daný druh sankce měl vždy, tedy za jakýchkoli skutkových okolností, likvidační nebo rdousící účinek nebo pokud by ukládaná sankce extrémně nepřiměřeně zasahovala do jiných ústavně chráněných hodnot, tj. např. tehdy, pokud by se sankcí spojený zásah do ústavně zaručeného vlastnického práva vedl k takové extrémní změně majetkových poměrů, jež by pro subjekty znamenal zmaření samé podstaty majetku, tj. zničení majetkové základny, resp. v němž by hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivcem vůči státu nabyla škrtícího (rdousícího) působení. „
Dále NSS s odkazem na citovaný rozsudek pokračoval, že pokud by uložení sankce mělo likvidační nebo rdousící charakter ve vztahu ke konkrétnímu pachateli, je nutno při rozhodování o uložení této sankce v každém jednotlivém případě zvažovat (kromě závažnosti deliktu a okolností, za nichž k danému jednání a porušení povinností došlo) také majetkové poměry povinného subjektu, a tedy případně tuto sankci neuložit. V daném ohledu úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na daný případ.
2 Afs 173/2015 – 110