Při zajištění účasti svědka na výpovědi by měl správce daně vyvinout jistou míru aktivity.
Pokud se svědek nenachází na adrese trvalého bydliště, avšak v průběhu řízení byla zjištěna jeho další možná adresa, je povinností správce daně prověřit i tuto známou adresu a pokusit se svědka kontaktovat.
Správce daně by měl taktéž prověřit informace, které mu o možném pobytu svědka sdělí sám daňový subjekt.
V uvedených sporech byla mimo jiné posuzována otázka, do jaké míry je správce daně povinen vyvinout úsilí o zjištění místa pobytu svědka za účelem jeho předvolání k podání svědecké výpovědi v případě, že se svědek nenachází na adrese svého trvalého bydliště.
V rozsudku 5 Afs 24/2010 – 117 dožádaný finanční úřad správci daně sdělil, že svědek by se měl zdržovat na konkrétní adrese (navíc na adrese, ze které byl svědek naposledy předvoláván a kde předvolání k výslechu naposledy převzal).
NSS správci daně vytkl, že byla-li v odpovědi na dožádání sdělena další možná adresa svědka, a to navíc adresa, na které si svědek převzal doručovanou písemnost, bylo povinností správce daně prověřit i tuto známou adresu a pokusit se svědka předvolat. Pokud tak správce daně neučinil, dopustil se vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V rozsudku 9 Afs 181/2014 naopak NSS odmítl námitky žalobce, neboť se v dané věci jednalo o situaci odlišnou, než která byla předmětem rozsudku 5 Afs 24/2010. V daném případě správci daně nebyla známá žádná další adresa, na které by se mohly relevantní osoby zdržovat, a nebyla sdělena ani ze strany dožádaného finančního úřadu či stěžovatelky. Z judikátu 5 Afs 24/2010 pak dle NSS nelze dovodit požadavek na větší procesní aktivitu finančních orgánů.
V rozsudku 9 Afs 71/2019 nejprve krajský soud správci daně vytkl, že neprovedl výslech svědka, byť byl správcem daně předvolán, ale nedostavil se. V následném řízení správce daně vydal rozhodnutí o předvedení a příslušný policejní orgán sdělil, že předvedení není možné realizovat, neboť svědek se na adrese trvalého bydliště již několik let nezdržuje a adresa jeho současného pobytu není známa. Krajský soud následně aproboval, že provedení svědecké výpovědi nemohlo být přes využití všech možností dle § 100 DŘ provedeno pro svědkovu nekontaktnost. Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že správce daně odmítl provést navržený důkaz dovyslechnutím svědka, a že se spokojil pouze s opakovaným předvoláním a pokusem o předvedení.
NSS se ztotožnil se závěrem krajského soudu, kdy uvedl, že správce daně by měl (i nad rámec využití institutů předvolání a předvedení dle § 100 odst. 1 a2 DŘ) vyvinout při zajištění účasti svědka na výpovědi jistou míru aktivity. Pokud se svědek nenachází na adrese trvalého bydliště, avšak v průběhu řízení byla zjištěna jeho další možná adresa, je povinností správce daně prověřit i tuto známou adresu a pokusit se svědka kontaktovat. Správce daně by měl taktéž prověřit informace, které mu o možném pobytu svědka sdělí sám daňový subjekt, např. telefon, e-mail nebo způsob, jak svědka daňový subjekt v minulosti kontaktoval.
V rozsudku 3 Afs 393/2020 – 32 správce daně bezvýsledně předvolal svědka k výslechu na den 10. 8. 2016 a následně na den 6. 9. 2016. Dále v souladu s pravidly pro doručování písemností obsaženými v § 44 DŘ správce daně zaslal svědkovi předvolání nejprve na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Poté co se svědek se ani k jednomu z termínů výslechu nedostavil (ačkoli dle jednatele stěžovatelky o nich věděl), požádal správce daně o předvedení svědka policejní orgán. Skutečnost, že se svědek v místě svého pobytu dle evidence obyvatel fakticky nezdržuje, zjistil správce daně od policie až poté, co se svědka nepodařilo k výslechu předvést. Po zjištění, že se svědek nenachází na adrese trvalého bydliště, správce daně telefonicky prověřil u příslušné pobočky České pošty také adresu, kterou stěžovatelka označila jako místo, kde se svědek zdržuje. Pracovnice České pošty mu však sdělila, že písemnosti se na tuto adresu nedoručují, neboť se jedná o zchátralý a neobydlený dům bez domovní schránky.
Dle NSS správce daně výše popsaným postupem vynaložil dostatečnou míru aktivity, kterou po něm lze požadovat při zajištění přítomnosti svědka při výslechu. Neomezil se jen na využití institutů předvolání a předvedení z adresy evidované v centrální evidenci, ale prověřil také stěžovatelkou uváděnou adresu, kde se dle ní svědek měl zdržovat. Postupoval tak v souladu se zásadou materiální pravdy a dbal, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly v průběhu dokazování zjištěny co nejúplněji (§ 92 odst. 2 DŘ). Nebylo jeho povinností požadovat po stěžovatelce, aby mu sdělila další možnosti, jak lze svědka kontaktovat – například prostřednictvím jeho telefonního čísla či emailu. Úlohou stěžovatelky tedy bylo aktivně správci daně sdělit maximum možných údajů, které by mu umožnily navrhovaného svědka vyslechnout. To platí tím spíše, že se svědkem byla v kontaktu, věděla, že se opakovaně k výslechu nedostavil a byla schopna od něj získat čestné prohlášení, přičemž za účelem jeho podpisu se tento svědek dostavil do Benešova u Prahy (sídla územního pracoviště správce daně).
Doplňující informace:
Sbírka rozhodnutí: NE
Rozšířený senát: NE
Zákonná úprava: § 96 a § 100 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád
5 Afs 24/2010 – 117 / 9 Afs 181/2014 – 34 / 9 Afs 71/2019 – 32 / 3 Afs 393/2020 – 32